Já jsem cesta, pravda i život.

Jmenuji se Vladimír, je mi 20 a u Pána jsem od šesti let.

Káceli jsme staré stromy kolem hradu, a vozili je na jedno místo. Jeden kmen stromu byl příliš silný, rozhodli jsme se, že ho rozpůlíme, ale vevnitř byl zarostlý hřeb, tak jsme ho nakonec naložili celý.

Tátův nadřízený (Michal) ho jel odvézt a já se šel s tátou převléct. Cestou si táta uvědomil, že mu musí vrátit klíče, a poslal mě. Já jsem vzal kolo a jel jsem. Bylo to cca 300m. Přijel jsem ve chvíli, kdy on zrovna ten kmen sklápěl z korby traktoru. Tak jsem němu šel. Bylo to trochu do kopce. Najednou se kmen sesunul z korby, otočil se o kámen a začal se na mě valit. Ten kmen byl z čerstvého dřeva, průměr cca 50cm, výška asi 180cm a váha okolo 150kg.

Michal na mně zařval: „Uhni!“ Ale já nemohl ani hnout. A tak jsem ten kmen pokusil zastavit nohou, ale kmen byl poněkud těžší než já, takže mi tu nohu zkroutil a celého mně od paty až k hlavě přejel. Díky Pánu, nic se mi nestalo, jen mně pak druhý den bolela noha, ale pak to přešlo.

2) Rok 2005. Byl jsem na přípravě letního tábora pro děti. Jeden den jsme měli já a kámoš Martin zbourat jeden starý srub. Měl rozměry cca 2 x 2 x 2m. Tak jsme se do toho pustili. Nejdříve jedna stěna, pak druhá a pak třetí. Najednou Martin křikl: „Pozor!“, protože srub se začal řítit nám na hlavu. Tak jsem pustil sekeru a vyskočil ven, ale stejně mně to zasáhlo. Do hlavy a do zad. Pak jsem se vyhrabali z pod trosek, ale nic nám nebylo. Já si jen roztrhl kalhoty J. Ti, co to viděli pak říkali, že slyšeli jen rachot a pak viděli, že z místa,kde srub stál, stoupá prach a z toho prachu jsme se pak vynořili mi.

Díky Pánu jsem stále živý a zdravý a ještě jsem neměl sádru J