Svědectví - Tina
Pustinou svého života kráčela jsem. Tvořila svůj vlastní svět, barevný a veselý. Lhala jsem sobě, že nejsem ztracená. Vždyť mám přátele, co při mně stojí. Nejsem sama. Mýlila jsem se. Naučila jsem se tedy jednat sama za sebe. Občas jsem se někoho ujala a nic jsem nečekala na oplátku. Když mi někdo pomohl, byla jsem ráda, ale pořád jsem byla sama. Prázdno však zůstávalo, spolu s bolestí, kterou jsem způsobila druhým a druzí mě. Hledala jsem svou cestu a naplnění prázdnoty. Objevila jsem dost věcí, jenž mi zaměstnaly mysl. Ale nezaplnily prázdnotu. Z hledání se stala cesta vzdoru , bolesti, krve a smrti. Tělo mé je toho důkazem. Potkala jsem mnoho lidí, co mě nějak ovlivnili. Ani nevím, kdy se to přesně stalo, ale potkala jsem Káťu, (jmenuje se Kateřina ale pro mě je už ani nevím kolik let Káťa). Dle toho co vím a co si tak nějak pamatuji je křesťankou velmi dlouho. Ona mne poznala jako urýpaného puberťáka. Pak jsme bavily a bavily. A ve mně počalo cosi hlodat. Pořád jsem přemýšlela, pořád jsem se bránila. Nechtěla jsem věřit, že by mohl být někdo, kdo by o mě stál, o to co cítím, co mě trápí a mnoho dalších věcí. Přišlo mi to nemožné. Jenže on tam ten někdo byl. A byl to Bůh. Přijde mi to jako strašně dávno co jsme spolu hovořívaly a já se utápěla v těch snad pro mě nejhorších depresích. Pomáhala mi, a snažila se dál. Čas běžel, chvíli jsem chodila do sboru. Mé pocity, že tam nejsem vítaná mě vyhnaly. Odešla jsem a přerušila veškeré kontakty s lidmi z toho sboru. Dny běžely a já tak nějak žila dál. Občas jsem si na Boha vzpomněla. Ale jen tehdy když mi bylo opravdu zle.
Dnes když píšu tyto řádky mi táhne na pětadvacátý rok života, mám za sebou asi sedm sebevražedných pokusů a několik let strávených po psychiatrii. Od doby kdy jsem začala o Bohu přemýšlet a nemohla jsem přestat uplynulo jen pár dní. Teď vím, že je a s ním Jeho Syn, Ježíš Kristus.
Co mě přimělo přestat přemýšlet nad Bohem a Kristem? Síla žít dál, i přes vše špatné co se děje v mém životě. Tu sílu jsem si pořádně uvědomila po rozhovoru s farářkou zdejšího sboru . Dál v sobě objevuji sílu mnohých rozhodnutí a vím, že jsem schopna je učinit a splnit. V dohledné době mám možnost se nechat, pokřtít a také to udělám. A pokud čte někdo tyto řádky vím jak divně to zní ale píšu jak to cítím, nepřemýšlím nijak extra nad tím.
