Já jsem cesta, pravda i život.

Pocházím z nevěřící rodiny. O Bohu se u nás nikdy moc nemluvilo. A když už, tak pouze v hanlivém slova smyslu, například že lidé, kteří si neumí uspořádat svůj život, se snaží všechno svalit na Boha, a podobně. Já osobně jsem nebyla přesvědčena o Jeho neexistenci, ale vzhledem k tomu, co mi bylo od narození podsouváno, jsem byla přesvědčena, že normální je nevěřit.

V 15 letech, když jsem dostala od rodičů určitou volnost, jsem se pustila do víru života po hlavě. Začala jsem navazovat pochybné známosti, nepříčila jsem se alkoholu, cigaretám a ani sexu.

V 16 letech jsem se zamilovala. Byl takový, jakého jsem si vždycky přála - o dost starší, inteligentní, dobře finančně zajištěný a uměl se úžasně chovat k ženám. Fakt, že byl ženatý a měl dvě děti, mi nevadil. Od samého začátku mi totiž tvrdil, že mě miluje a co nevidět se rozvede. Vzniklo mezi námi pouto a já si myslela, že spolu budeme navždy.

Avšak v poměrně krátké době začal náš "vztah" procházet krizí. Poprvé v životě jsem zažila deprese, ze kterých jsem se snažila dostat opět alkoholem. Asi po roce, během kterého jsme náš vztah několikrát ukončili a zase navázali, se všechno mezi námi nějak ustálilo a běželo relativně v pohodě.

Ve svých 19 letech jsem si žila poměrně spokojeně. Měla jsem čerstvě po maturitě, přijetí na vysokou školu v kapse a přítele, se kterým jsme plánovali budoucnost (byl to stále onen ženatý muž, který potom už o rozvodu nějak zapomněl mluvit a hlavně ho řešit). Připadalo mi, že mi nic nechybí.

V září jsem přišla na vysokou školu a všechno se změnilo. První věc pro mě byla narosto nepochopitelná - můj "přítel" se se mnou rozešel. Ještě mi řekl, že mě nikdy neměl rád a že paralelně se mnou už nějakou dobu udržuje vztah s jinou holkou. By to pro mě šok - moje jediná jistota najednou byla pryč. Ve svém srdci jsem najednou měla obrovskou díru, kterou jsem se snažila něčím zakrýt. Celé noci jsem propila a následně probrečela, snažila jsem se najít lásku v příležitostných vztazích. Bylo to ale čím dál horší. V prosinci našli mému dědovi, nejbližšímu člověku, kterého v rodině mám, rakovinu. Další šok. Stavy depresí se prohlubovaly. Po Novém roce se z mé milé spolubydlící na koleji vyklubal úplně jiný člověk. Na povrch se dostával její egoismus, který v souvislosti s mým sobectvím způsoboval obrovské výbuchy. V polovině ledna se také rozvedli mí rodiče.

Všechny moje "jistoty" se zbořily jako domeček z karet.

V té době jsem si začala psát s jedním kamarádem, který je křesťan. I přesto, že v jeho životě byly obrovské překážky, pořád mu to nevzalo chuť jít dál. Nechápala jsem, kde bere tu sílu pokračovat v boji. Začal mi vyprávět o Bohu. Ačkoliv jsem byla zlá a sprostá, vztekala jsem se, že udělám cokoliv, ale s Bohem ať na mě nechodí, pořád mi dál vyprávěl o Ježíši. Na začátku dubna mi řekl, abych jela s jeho bratrancem a Studenty pro Krista (VŠ křesťanské hnutí) na jarní víkend. Pochopitelně, nejdřív jsem říkala, že nepojedu, co bych tam jako jediný nekřesťan dělala a podobně...

Nakonec jsem tam odjela. Už na začátku mě tam oslovilo něco nepopsatelného. Chování lidí bylo naprosto úžasné. Měla jsem poprvé po strašně dlouhé době pocit, že někoho skutečně zajímám. Kdykoliv jsem se během toho víkendu s někým bavila, věděla jsem, že se mě neptají jenom ze slušnosti, ale že je skutečně zajímám. Já. Celý víkend jsem prožívala vnitřní boj. Na jednu stranu se mi tam odtud chtělo utéct, přednášky a diskuze mi byly hodně nepříjemné, na druhou stranu mě tam něco drželo jako magnet a fascinovalo mě to. Ještě v neděli, když jsme se loučili a kdosi pronesl, že doufá, že se stanu jejich sestrou, jsem si v duchu říkala, že to se nikdy nemůže stát. Že tohle není pro mě.

Za pár hodin jsem v jedné malé vesnici čekala dlouhou dobu na vlak. Zastávka byla obklopena pouze stromy, v dálce byly vidět lesy a louky... Já jsem se najednou okolo sebe rozhlédla a všechno jsem viděla jinýma očima. V tu chvíli mě napadlo, že to všechno okolo nás je přece příliš nádherné a rozmanité na to, aby to vzniklo pouhou náhodou... A v tu chvíli jsem se začala modlit...

Ještě ten den pozdě v noci jsem pozvala Ježíše do svého života.

Teď můžu říct, jakým neskutečným bohatstvím mě Bůh zahrnul. Tolik milosti, tolik přátel... Samozřejmě, že mé problémy nezmizely jako mávnutím proutku, ale vím, že Bůh je pomalu, ale jistě mění. Bůh nám neslíbil jednoduchý život. Ale co je to v porovnání s tím, co jsme od Boha dostali? Kromě toho vím, že na své problémy nejsem a už nikdy nebudu sama.

Chvála Tobě, Pane!

AN