Ať je ti jako pohan nebo celník
Proč křesťanská společenství tolerují členy, kteří žijí vědomě v hříchu, odmítají z něho činit pokání a vzdát se ho? Je správné takové členy vykázat? Měli bychom se cítit provinile, když s takovými lidmi přerušíme kontakt?
Mnozí zde jistě namítnou, že jsme přece všichni hříšní. Je ale zásadní rozdíl mezi tím, že všichni máme od narození hříšnou přirozenost a tím, když křesťan vzpurně setrvává ve zjevném hříchu, a místo pokání lže, manipuluje a hledá cesty, jak své protibiblické jednání omluvit.
Od každého křesťana a často i od nevěřících lidí slyšíme o odpouštění a všeobjímající lásce. Jak se ale na výše zmíněnou problematiku dívá Bible?
Lukáš 17, 3 - 4 Mějte se na pozoru! Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: `Je mi to líto´, odpustíš mu!"
Citovaný text mluví o odpuštění. Všimněme si ale dvou podstatných věcí. Za prvé – když bratr zhřeší, máme ho pokárat. Jak často se ve společenstvích setkáme s tím, že je některý z členů pokárán? V dnešní době to už není žádoucí a většinou by pokárání odstartovalo lavinu vzájemného obviňování, urážení a výkřiků o tom, že nemáme druhé odsuzovat.
Za druhé – když bratr svého provinění lituje, máme mu odpustit.
Tato pasáž neříká nic o slepém tolerování jakékoli nehoráznosti. Právě naopak. Aby získal odpuštění, musí daný člověk svého jednání litovat.
Napomínání, podle toho, co nás učí Písmo, má tři stupně:
Matouš 18, 15 – 17: Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.
Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´.
Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.
1) Napomeň dotyčného v soukromí.
2) Jestliže napomenutí v soukromí nepomohlo, požádej jednoho nebo dva další lidi, aby dotyčnému člověku potvrdili, že jeho jednání není správné.
3) Posledním stupněm je oznámit vše společenství – tedy prohřešek se stává veřejným.
Výše citovaná pasáž opravdu nezní tak, že bychom měli mlčet k tomu, že člen společenství žije ve vědomém hříchu, ani že bychom měli takového člověka ve společenství tolerovat. Jestliže nepomohlo napomenutí v soukromí, před svědky a v církvi, máme se od takového člověka distancovat. Verše z prvního listu Korintským jsou ještě jednoznačnější:
1. Kor, 5 1-4: Dokonce se proslýchá, že je mezi vámi případ smilstva, a to takový, jaký se nevyskytuje ani mezi pohany, že totiž kdosi žije s ženou svého otce.
A vy jste přitom nadutí, místo abyste se raději zarmoutili; odstraňte ze svého středu toho, kdo to udělal. Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, vyslovil jsem již soud nad tím, kdo se toho dopustil, jako bych byl s vámi - a to ve jménu Pána Ježíše Krista.
Toto písmo je tvrdý políček všem vyznavačům superlásky a supertolerance, i těm, kdo se ohánějí verši „nesuď´, abys nebyl odsouzen..“ Nejen že Pavel nekompromisně požaduje, aby byl člověk, žijící ve smilstvu, odstraněn z církve, ale zároveň si dokonce „dovoluje“ vynést soud.
Bible nás učí, že se máme navzájem milovat, odpouštět si a pomáhat si. Zároveň nám ale říká, že člověk, který žije ve vědomém hříchu a odmítá se ho vzdát i tehdy, když je usvědčen nejen nejbližšími, ale i celým společenstvím, má být vyloučen a máme se od něho distancovat.
Dnešní křesťanská společenství a církve ale, zdá se, jsou stále tolerantnější ke členům, kteří žijí jako lidé ze světa.
Argumentují nejčastěji právě verši o odsuzování, lásce, odpouštění. Bible k tomu říká:
Matouš 5, 13: Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
Jestliže se společenství křesťanů nebude ničím lišit od lidí ze světa, bude zahrnovat členy, kteří žijí v cizoložství, kradou, podvádějí, zabývají se astrologií apod., potom „sůl pozbyla chuti“ a není k ničemu. V knize Skutky apoštolů je několikrát zmíněno, jaký respekt budila novozákonní církev. Mnohá dnešní společenství mají strach své členy káznit a napomínat, i když to Bůh ve svém Slově jednoznačně požaduje.
Důraz se klade na všeobjímající lásku, toleranci, odpouštění. Nicméně káznění je neméně důležitou součástí života církve a člověk skutečně pokorný před Bohem nechce a nebude chtít žít ve vzpouře.
1. Samuelova 15, 22: Tu řekl Samuel: "Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů.
1. Janův 2, 1b – 6 máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.
On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.
Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: `Poznal jsem ho´, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.