Já jsem cesta, pravda i život.

 9. Král

Měkké zlatavé světlo se rozlévalo všude kolem, Jakubovi se zdálo, že i samotný vzduch je tím světlem. Tohle byl naprosto neznámý svět. Jakub stál na místě, jenom se mlčky rozhlížel. Zámek obklopovaly rozlehlé zahrady podobné těm kolem Vincentova domu, a přece tyto byly docela jiné. Jako by tepaly životem. Voda tiše zurčela ve fontánách, ve větvích stromů zpívali ptáci. Z vůně květin se Jakubovi až zatočila hlava. Nad barevnými květy se nehlučně třepetaly desítky motýlů jako pestré drahokamy.

Po cestičce vysypané třpytivým pískem vykročil Jakub k hlavním dveřím. Vztáhl ruku, ale než se dotkl kliky, dveře se rozlétly dokořán. Trochu bázlivě nakoukl dovnitř. Zlaté světlo bylo i tady. Sál byl plný omamně vonících květin ve velkých barevných vázách. Jakub se konečně osmělil a vstoupil. Spíše než místnost připomínal sál rozkvetlou louku. Ale Jakuba vábily dveře v protější stěně. Prošel sálem po měkkém koberci a otevřel. Ocitl se v galerii. Vysoké stěny této místnosti byly plné obrazů. Jakub přišel blíž, aby si je prohlédl. Jako první v řadě byl obraz člověka, který vytřeštěně hledí do zrcadla. To, co Jakuba okamžitě zaujalo, bylo, že ten člověk neměl masku! Obraz zřetelně ukazoval jeho špinavou tvář. Podíval se pozorněji a strnul. Na obraze viděl sám sebe, to ráno, kdy poprvé zjistil, jak vypadá bez masky. ´Kdo mohl tohle malovat? Copak jsem nebyl doma sám? Kdo mě mohl vidět?´vířilo Jakubovi hlavou. Popošel k dalšímu obrazu. Byl na něm on a Marek ve chvíli, kdy mu strhl masku. Marek se i na obraze díval užasle a nechápavě, stejně jako tehdy. Přesně podle Jakubova očekávání byl na dalším obraze starý Edmond před svou chatrčí. Z vedlejšího rámu se na Jakuba dívala Ludmila s náručí plnou květů. Následoval výjev Jakubova rozhovoru s bohatým a pyšným Vincentem. Jakub se rozhlédl po stěnách a všude okolo sebe viděl na obrazech svou vlastní cestu hledání a lidi, které během ní potkal. Utrápená Alžběta, mudrc Alexandr. Na posledním obraze byl Stín. Jakub sebou trhl. Planoucí oči Stínu ho znovu vyděsily. ´ Stín byl se mnou celou dobu, ale tyhle obrazy přece nemohl malovat. Do zámku se kdoví proč nemůže dostat, bojí se asi Krále. Jinak by za mnou šel i sem.´přemýšlel Jakub v duchu.

´Ale pokud to nebyl Stín, kdo tedy? Mohl se mnou být samotný král?´uvažoval dále. Cítil, jako by se mu v srdci něco pohnulo, něco zářivého a laskavého. Pak uslyšel v mysli hlas. *Ano, byl jsem celou dobu s tebou. Provázel jsem tě na každém kroku, Jakube. Teď jsi konečně tady. Tak dlouho jsem na tebe čekal. Jak přede mě předstoupíš?* Jakub se nechápavě díval kolem sebe. Ale ten hlas ho neděsil tak jako nenávistné kvílení Stínu. Tento hlas hladil po duši a Jakub toužil zaslechnout ho znovu. V hlavě mu pořád zněla poslední otázka: ´Jak přede mě předstoupíš´?

´Jak předstoupím před Krále? Co tím myslel?´ Jakub pomalu přešel k dalším dveřím. Byly hladké a matně šedé. Najednou se začaly měnit, jejich barva byla světlejší a světlejší, až nakonec byly lesklé a stříbrné. Jakub v nich viděl sám sebe, jak se blíží po zlatém koberci. Na obličeji měl svou starou masku, ve které vyšel z domu. V té chvíli měl v srdci jistotu, že tohle jsou poslední dveře. Za nimi čeká Král. Ale co znamenala jeho otázka? Okraje dveří zazářily a v té záři se stalo něco podivného. Maska na Jakubově obličeji zprůhledněla jako sklo. Jakub vykřikl překvapením. V první chvíli si zmateně přitiskl dlaně na obličej. Jediné, co věděl jistě, bylo, že takhle před krále nemůže. Král přece nesmí vidět tuhle špínu. Horečně hledal ve svých věcech, až chytil do ruky masku od starého Edmonda. Rychle odhodil jednu a nasadil si druhou, masku filozofa. Udělal krok k zrcadlovým dveřím, ale nedokončil ho. Edmondova maska byla ve světle dveří stejně průhledná jako ta Jakubova. ´Už vím, nesmím mít žádné starosti, Ludmilina maska mi pomůže,´řekl si Jakub. Jenže ať vyzkoušel kteroukoli z masek, světlo dveří bylo neúprosné. Jako poslední naději držel Jakub v ruce masku, kterou mu dal Alexandr. ´Ten toho o králi ví tolik, určitě by mě nepodvedl´,pomyslel si Jakub. Ani Alexandrova moudrost však přede dveřmi neobstála. Zůstávaly dál zavřené. Jakub se bezmocně svezl na kolena a rozplakal se. Tak blízko a zároveň tak daleko od Krále. Popadl rozezleně i poslední masku a odhodil ji kamsi za sebe. Zvedl ke dveřím špinavý uplakaný obličej a dech se mu zatajil úžasem. Dveře byly dokořán. A za nimi zářilo světlo tak jasné, že i sál, ve kterém byl Jakub, zdánlivě potemněl. *Nemusíš se schovávat za žádnou masku, abys ke mně mohl vejít.*

Králův hlas Jakuba zvedl ze země, kde v slzách klečel. Prošel otevřenými dveřmi a záře ho objala. Zrcadlové dveře jemně zaklaply. Chělo se mu zpívat radostí. Ale pak si vzpomněl, proč je vlastně tady a radost pohasla. „Jestli jsi se mnou byl celou cestu, pak taky víš, kvůli čemu jsem se na ni vydal. Žádná z těch masek mi nepomohla. Stojím tady před tebou se stejně špinavou tváří, s jakou jsem opustil svůj dům. Nikdo z lidí mi nemůže pomoct. Ani já sám se nedokážu té špíny zbavit, Králi.“ Jakubovy oči se znova zalily slzami. Nemohl už dál mluvit. Cítil se v tom jasném světle tak malý a nicotný. *Právě tohle jsem od tebe potřeboval slyšet, Jakube. Ano, vím, proč jsi tady. A vím taky, že tě sem přivedla tvoje touha mít čistou tvář.* Z Králova hlasu zněla tak nesmírná radost, že se Jakubovi zatočila hlava. Čekal cokoli, od pohrdání až k hněvivému odmítnutí, ale ne přijetí a lásku. Pak pocítil hřejivý dotek na tváři.

* Podívej se na sebe teď, Jakube,* vybídl ho Král laskavě. Jakub se otočil zpátky k zrcadlovým dveřím. Zprvu tomu nemohl uvěřit. Přišel k nim až na vzdálenost jediného kroku, ale viděl pořád totéž. Jeho tvář byla čistá, bez poskrvny. Jako kdyby se v ní odráželo něco z Králova světla. Jakub měl pocit, že se mu srdce rozskočí štěstím. Už nikdy se nebude muset schovávat pod maskou!

Chtěl Králi děkovat, ale v rozrušení nenacházel slova.

*Musíš se vrátit, Jakube.*

„Vrátit se?! Nemůžu zůstat tady? Proč?“ Zklamání Jakuba bolestně bodlo. Přesto Králi dál naslouchal. * Pamatuješ si na všechny lidi, které jsi cestou potkal? Jdi za nimi a řekni jim o mně, Jakube. Řekni jim, že jejich tvář může být stejně čistá jako tvoje. Budu s tebou právě tak, jako když jsi mě hledal.*

Dole v údolí se Jakub naposledy ohlédl k zámku. Na tváři cítil lehký chladivý vánek.