Já jsem cesta, pravda i život.

8. Stín

Hory se táhly všude okolo, kam jen oko dohlédlo. Jakub už únavou téměř nevnímal, kudy jde. Jen jeho touha najít krále ho nutila jít pořád dál. Oči upíral před sebe, na vrchol vysoké hory. Tam, skoro v nedohledné výšce, se matně rýsovala silueta zámku. Cesta se vinula okolo hory a Jakub po ní šel už skoro celý den. Chvílemi se mu zámek ztrácel, jak se zákruty pěšiny vlnily a obtáčely úbočí hory. Tehdy Jakub sáhl na dno svých sil a přidával do kroku, aby zámek zase co nejdříve spatřil. Jako by mu samotný pohled dával vůli jít dál. Když už se nedokázal udržet na nohou, pomáhal si rukama, nedbal na to, že kameny rozdírají jemnou kůži jeho dlaní. Ruce Jakuba pálily a jazyk se mu žízní lepil na patro. Sípavě oddechoval a v očích ho štípal pot.

A náhle se cesta rozšiřovala v planinu. Jakub se pomalu opřel o kolena a zvedl oči. Zámek stál přímo před ním, na dosah ruky. Brána se třpytila jako zlato.

Jakub vstal. Najednou byl znovu plný síly. Jako by únava z několikadenního trmácení po horách rázem zmizela. Stačil jen jeden pohled na bránu zámku. Jakub k ní zvolna kráčel, oči vytrvale upřené na ni. Měl bránu na dosah. Byl od ní několik kroků. Už se téměř natahoval po klice. Téměř......

Záře brány však potemněla. Mezi bránou a Jakubem stál Stín. Teprve teď ho Jakub viděl zřetelně. Už věděl, že byl jeho průvodcem celou cestu. Silueta Stínu měla děsivě ostré obrysy. Černá netopýří křídla a mezi nimi temná skvrna místo tváře, ze které planuly rudé oči. Stín se pohupoval ve vzduchu a upíral na Jakuba nenávistný zrak. <Nikdy tam nevejdeš, nedovolím ti to!> zasyčel a roztáhl křídla, takže brána za nimi úplně zmizela. Jakub cítil, jak mu tělem prostupuje mrazivý chlad. Nohy mu vrostly do země, nemohl se ani pohnout. Bolavé dlaně mu vlhly studeným potem. Nevěděl, jak dlouho tam stojí a hledí si se Stínem navzájem do očí. Někde v podvědomí Jakub celou dobu cítil, že k tomu střetnutí dojde. „Mám za sebou tak dlouhou cestu. A teď před bránou se nevzdám!“ Jakub to téměř vykřikl. Stín znovu zasyčel. Ale Jakub se nebál. Náhle mu bylo jasné, co musí udělat. Zhluboka se nadechl. Pár kroků poodstoupil. Rozběhl se......a skočil do samého středu Stínu. Ovanul ho tak ledový chlad, až ztratil v celém těle cit. Ale v ruce držel z ničeho nic kliku brány. Celou svou vahou se na ni pověsil. Překvapivě lehce povolila. Na kratičký okamžik Jakuba ohlušilo pronikavé nenávistné zavytí. <Neeeeeeeeeeeee!!!!!!!!> Potom se brána rozlétla. Po Stínu už nebylo ani stopy. Jakub vešel.