Já jsem cesta, pravda i život.

7. Alexandr

Nebe se zatáhlo a nad krajinou se převalovaly nízké mraky. Jakub se roztřásl. Byla mu zima, ale víc ho roztřásly dojmy z města trpitelů. Zdálo se mu, že ho obloha chce přimáčknout k zemi jako nenávistná zaťatá pěst. <Žádný král není......vrať sssssse......žádný král není.....nenechal by svůj lid trpět....jdi zpááááátky...> zakvílelo Jakubovi kolem uší a zároveň se kolem něho rozprostřel temný stín. Vykřikl a přikryl si uši dlaněmi. Bezhlavě se rozběhl po prašné cestě, ale stín se ho držel a pohyboval se stejně rychle. „Zmiz! Já půjdu dál a ty mi v tom nezabráníš! Nevěřím ti!“ křičel Jakub. Najednou se zastavil a překvapeně vydechl. Stín byl pryč. Kolem se rozjasnilo a mraky se začaly rozestupovat.

Po několika hodinách chůze se příjemné teplo změnilo v úmorné vedro. Slunce neúnavně pražilo a nikde nebyl ani strom, v jehož stínu by si Jakub mohl na chvíli vydechnout. Jen čas od času si dopřál doušek vody, která v horku nepříjemně zteplala.

Míjel domy rozeseté po kopcích, jejich stěny byly na rozdíl od smutné šedi města trpitelů oslnivě bílé, až z toho pohledu bodalo v očích. Několikrát vedla cesta přes olivové sady, nízké stromy s tmavě zeleným listím poskytovaly aspoň sporý stín.

K večeru našel Jakub opuštěný domek, ve kterém přespal. Druhý den po poledni poprvé ucítil ve vzduchu vůni moře. Pobřeží ho přivítalo bílými kameny, šuměním příboje a křikem racků. Jakub chvíli jenom mlčky stál a pozoroval nekonečnou modrou hladinu s tisíci zrcadel odraženého slunečního světla. Pak se vydal k majáku z červených cihel, který vévodil kamenité výspě.

Točité schodiště se zdálo nekonečné. Když se před Jakubem konečně objevily dveře, musel se na chvíli zastavit a popadnout dech. Pak odhodlaně zaklepal a vešel.

Alexandr se k Jakubovi obrátil, jako by ho očekával. Jeho maska byla mírná a moudrá, stejně jako Alexandrův hlas. „Tak se přece posaď, musíš být unavený. Máš za sebou dlouhou cestu, mám pravdu?“ Přívětivě mu pokynul a Jakub se posadil do nabízeného křesla. Ztěžklé nohy si pohodlně natáhl. „Tak ty by ses rád dozvěděl něco o králi?“ „Jak to víte?!“ Jakub překvapeně vytřeštil oči. „Proč bys jinak vážil tak dlouhou cestu? Mluvil jsi s Hanou? Na tržišti ve městě trpitelů? Kdysi žila tady u moře.“ Alexandr položil na stůl objemnou knihu v tmavě červené kožené vazbě. Chvíli v ní listoval a Jakub nemohl zvědavostí vydržet. „Takže král existuje?“ „Ale jistě, že existuje. Žije v zámku v horách.“

„Jaký je? Už jste ho viděl? Pomůže mi? Jak se k němu dostanu?“ zasypával Alexandra otázkami. Měl pocit, jako by po dlouhém putování pouští viděl v údolí před sebou oázu.

„Krále nikdy nikdo neviděl, ale můj otec se při putování v horách dostal až k jeho zámku. Je to tvrdá cesta a bude tě stát hodně sil. Chceš přesto jít?“

Jakub se na chvilku zamyslel. „Došel jsem až sem a měl bych se vracet? Půjdu do hor a najdu krále. Snad mi pomůže zbavit se špíny, kterou mám na tváři.“ Alexandr pokýval hlavou. „Král je bezpochyby dobrý a moudrý. Ale nežádáš od něho příliš? Nechceš si pro jistotu vzít tohle?“ Alexandr podal Jakubovi masku. Jakuba už to ani nepřekvapilo. Přidal ji k ostatním, které při své cestě dostal. „Nasaď si ji, jestli se dostaneš ke králi. Víš, říká se, že král vůbec nestárne, že vládne naší zemi už celá staletí. Zná prý každého člověka v království, ale jeho nikdo neviděl. Nechci tě odrazovat, ale bojím se, že dostat se přímo ke králi není možné. No, ale tu masku si raději vezmi.“

„Ale to je přece jen pořád maska,“ namítl Jakub, „já se před králem nechci za nic schovávat.“

„Zdá se ti vhodné přijít před krále se špinavou tváří? Raději ukaž tvář moudrosti,“ napomenul ho Alexandr. „Moje knihy říkají, že i král je velmi moudrý, snad tě jako moudrého přijme. Musíš si přece přijetí u krále nějak zasloužit. Chápeš vůbec, že jsi snad první z našeho království, kdo se pokouší ke králi dostat? Očekáváš snad, že tě přijme jen tak? Špína není nic, co bys měl před ním vystavovat na odiv..“

Jakub musel v duchu s Alexandrem souhlasit. Nedovedl si představit, že by měl před krále přijít bez masky. Navzdory touze zbavit se špíny se za ni styděl a cítil se velmi zranitelný.