Já jsem cesta, pravda i život.

6. Alžběta a město trpitelů

Na horizontu se vyhouply šedivé obrysy domů. Jakub poznal, že přichází k nějakému městu. Zanedlouho se pěšina změnila v cestu vydlážděnou oblázky. Jak se blížil k prvním domům a začal si všímat lidí na ulicích, něco ho zarazilo. Masky těch lidí byly buďto nesmírně zasmušilé a zoufalé, nebo naopak zlostné a nenávistné, až z nich šel strach.

Jakub na chvilku zaváhal, jestli by neměl raději město širokým obloukem obejít, když si všiml starší shrbené ženy, která namáhavě zvedala džbán plný vody. Ani nějak zvlášť nepřemýšlel, prostě k ní přišel a džbán zvedl. „Pomůžu vám ho odnést,“ řekl. „Dobrý den,“vzpomněl si, že nepozdravil. „Dobrý den,“ odpověděla tiše žena. „Bydlím kousek odsud, jestli mi opravdu chceš pomoct.“ Jakub následoval ženu do úzkých uliček města. Džbán ho studil v rukou a už po pár krocích začínal být pěkně těžký. Jakub zatnul zuby a snažil se držet krok s tou zvláštní ženou, jejíž maska spadala do skupiny těch zasmušilých. Konečně prošli chatrnou brankou na dvorek malého domku. Jakub postavil svůj náklad u dveří a na chvíli se posadil na dřevěnou lavičku.

„Nemůžu ti za tvou pomoc zaplatit, ale aspoň se najez.“ Ohlédl se a přijal krajíc chleba z její ruky. Po chvilce mlčení se osmělil k otázce. „Co je tohle za město? A kdo jste vy?“ „Jmenuju se Alžběta,“ vyslovila trochu váhavě, „a tomuhle městu lidé z okolí říkají město trpitelů. Každý, kdo tady žije, utrpěl nějakou ránu.“

„Co se stalo vám?“ Teprve když tu otázku vyslovil, Jakub se zarazil. Napadlo ho, že se ptá na něco, na co třeba Alžběta vzpomínat nechce. Ta se zatím s povzdechem posadila vedle něho. „Ztratila jsem syna. Je to už několik let, od té doby žiju tady.“ Na Jakubovu nevyslovenou otázku odpověděla hned vzápětí. „Byl prostě nemocný, tak to někdy chodí. Tady se mě nikdo na nic nevyptává, nic mi ho nepřipomíná.“ Hlas se jí zachvěl, takže nemohla pokračovat.

Jakub nevěděl, co říct. Bylo mu té nešťastné ženy líto. Přesto se zeptat musel. „Víte něco o tom, kde žije král?“ Alžběta překvapeně vzhlédla. „Král? Pochybuju, že nějaký je. Myslíš si, že laskavý král by nechal svůj lid takhle trpět?“ V jejím hlase zazněla potlačovaná hořkost. ´Copak král může za to, že někdo zemřel?´pomyslel si Jakub, ale nahlas neřekl nic. Alžběta pokračovala sama od sebe. „V tomhle životě tě nečeká nic jiného než bolest, a žádný král se neobjeví, aby nám pomohl. Nemá smysl očekávat někoho, kdo není. Jsme v tomhle životě prostě sami a jak si poradíme, to je jen na nás. Jednou na to přijdeš sám. Pak začneš raději nosit tuhle masku.“ Podala Jakubovi podobnou masku, jakou měla sama, smutnou a sklíčenou. Jakub poděkoval, i když si nebyl jistý, za co vlastně děkuje. „Budu o tom přemýšlet, třeba král opravdu existuje a najdu ho. Proto tady nemůžu zůstat, musím dál.“ Jakub to říkal omluvně, jako by byl smutný z toho, že tu ztrápenou ženu opouští. Alžběta mu ukázala cestu ven přes malé náměstí. Jak se k němu Jakub blížil, slyšel stále zřetelněji slova. Před očima se mu otevřelo nevelké prostranství, na kterém bylo pár stánků s nejrůznějším zbožím. V rohu u stánku s koberci stáli dva muži. Oba měli nenávistné masky a o něčem se nahlas bavili. Jakub nemusel chodit blíž, slyšel je dobře, protože nijak netlumili hlas. „Král? Tyran, nic jiného! O celý statek jsem přišel!“ vykřikoval jeden z mužů.

„Máte pravdu, Arne, mně zase voda strhla dům a pomohl mi někdo?! Žádný král, jenom prospěchář je to! Žije z našich daní a když potřebujeme, pomoc nepřijde!“

„Není divu, takoví dva hospodáři,“ zaslechl za sebou Jakub. Otočil se. Drobná žena za pultem stánku s ovocem a zeleninou na Jakuba mrkla. Naklonila se k němu a šeptem pokračovala: „Ten první, Arne, přišel o majetek, když vysedával od rána do večera v hospodě a hrál karty. Nakonec prohrál všechno, i ten statek. Přišel sem a dělá ze sebe chudáka. No a ten druhý postavil dům u řeky, i když mu všichni říkali, že o něj přijde, až se objeví velká voda.“ „A proč si stěžují na krále?“ nechápal Jakub. „Je to přece mnohem snadnější než přiznat vlastní chybu,“ pokrčila rameny. „Prostě jsou přesvědčení, že za všechno může král.“ „A existuje nějaký?“ zeptal se Jakub. „Nikdy jsem ho neviděla, ale je docela možné, že někde žije. Určitě bys měl najít Alexandra, říká se, že ten ví o králi hodně. Žije v majáku u moře, musíš se dát na jih a dojdeš tam asi za den.“ Jakub se chystal poděkovat, ale žena pokračovala:“Než ale vyjdeš z města, měl by sis nasadit tohle.“ Z pod pultíku vytáhla stejně nenávistnou masku jako měl Arne a jeho soused. V Jakubovi se všechno zvedlo odporem, ale než stihl zaprotestovat, prodavačka ho uklidnila. „Hned za městem tu masku můžeš sundat, ale s tou, kterou máš teď, jsi tady hodně nápadný, všimli by si tě a k cizincům se tady moc hezky nechovají.“ Jakub přijal masku a nasadil si ji, i když se mu představa, jak teď vypadá, hnusila. „Buď opatrný. Hodně štěstí,“ popřála mu prodavačka a podala mu malý košík s ovocem. „Ale já....nemám čím zaplatit...totiž...“ Jakub zrozpačitěl, ale zelinářka jen mávla rukou. „Už jdi, je pozdě. K moři je to kus cesty.“ Poděkoval, vzal si nabízený košík a nechal za sebou tržiště, rozhněvané sousedy i celé město trpitelů.