Já jsem cesta, pravda i život.

 
2. Marek

„Au, chodíš jak náměsíčnej!“ Jakub se chtěl začít omlouvat, ale Marek z toho vědu nedělal. „Zajdeš na chvíli ke mně? Už jsem tě neviděl celý věky.“ Jakub se chtěl nejdřív vymluvit, ale pak ho něco napadlo a šel s Markem docela rád. „Přinesu nějaký pití, počkej.“ Marek zmizel v kuchyni a Jakub se rozhlížel po místnosti. Všechno tady dobře znal, snad i poslepu by se v tomhle pokoji dokázal pohybovat. Slyšel cinkání skleniček a za chvilku už se Marek objevil mezi dveřmi. V každé ruce nesl jednu skleničku a Jakub se rozhodl. Rychle se k Markovi natáhl a sundal jeho masku.

„Co....co blbneš?“ Marek byl tak překvapený, že se zakoktal a pití mu málem vypadlo z rukou. Ale Jakub věděl, co vědět potřeboval. Markova tvář byla stejně špinavá jako ta jeho.

„Mohl bys mi vysvětlit, o co ti jde? Fakt se chováš poslední dobou jak cvok, chodíš po ulici zasněnej a teď děláš takový blbosti!“ Postavil prudce skleničky na stůl, pár kapek po skle stékalo dolů.

„Jenom jsem se chtěl na něco podívat.“ přiznal Jakub rozpačitě. Marek si nejdříve nasadil zpátky masku, cítil se bez ní nějak zranitelný. Pak se teprve zeptal:“No a podíval ses? Co je na mě tak zajímavýho, že se musíš chovat jak blázen?“ „Máš špinavý obličej.“ Jakub čekal, jak Marek zareaguje. K jeho úžasu se rozesmál. Teď se pro změnu choval jako blázen on, smál se a hezky dlouho nemohl přestat. Pak se konečně uklidnil a chvíli popadal dech, dokud nezvládl něco říct. „Ty seš fakt cvok, promiň. Kvůli takový pitomosti musíš šaškovat? Nechtěl bys mi říct něco, co nevím?“ Vrtěl hlavou, jako by Jakub byl malý capart, který klade tatínkovi ty nejhloupější otázky. Naklonil se k Jakubovi a díval se mu pár vteřin přímo do očí. „Kubo, všichni máme špinavé tváře, tos opravdu nevěděl? Vím to už dlouho, stejně jako vím, že ta špína nejde nijak umýt. Myslíš si, že by lidé v celém království nosili masky, kdyby nemuseli? Ale nikomu není příjemné se dívat na špinavé tváře okolo a vědět, že sám je taky tak špinavý.“ Jakubovi se točila hlava. Napadlo ho, jestli i všichni okolo vědí, jak na tom jsou. „Já nechci mít špinavý obličej,“ hlesl, protože nevěděl, co jiného říct. „A myslíš, že já jo?“ zeptal se Marek. „Taky mi to není příjemný, ale co mám dělat? Jak mám tu špínu umýt?“

Jakub si opřel bradu do dlaně a bylo mu mizerně. Marek seděl naproti němu v křesle a díval se na něho se směsicí smutku a soucitu, i jakéhosi rezignovaného pobavení. Oba mlčeli.

„Opravdu není nikdo, kdo by nám pomohl?“ Marek jenom zavrtěl hlavou. „O nikom nevím. Vlastně jsem se na to ani nikoho neptal. Nějak mi na to nikdy nevyšel čas. A pak-myslím, že jsou důležitější věci. Takhle si prostě nechám masku a nikdo nic nevidí.“ Ale Jakubovi taková odpověď nestačila. Jako by ho posedla myšlenka najít někoho, kdo mu řekne více, kdo mu pomůže, aby se té špíny zbavil.

„Kam zas letíš? Nejseš tu ani dvacet minut, Kubo!“ volal za ním Marek, ale Jakub už byl skoro venku. „Řeknu ti potom, co jsem zjistil,“ zavolal přes rameno. „Měj se hezky, snad přijdu brzo,“ řekl Markovi, který mezitím otevřel okno do ulice. Jakub už se neohlížel. Hnala ho touha zjistit, co může udělat, jak a jestli vůbec může změnit to, co lidé v království pokládali za neměnné.