Já jsem cesta, pravda i život.

1. Jakub

To ráno se Jakub probudil se zvláštním pocitem, jako by mu něco chybělo. Zamyšleně se posadil a podepřel si bradu....leknutím sebou trhl. Rychle se rozhlížel po zemi. Pak si oddechl. Maska ležela vedle postele. Natáhl se po ní, ale než si ji stihl nasadit, letmo zachytil odraz svého obličeje v zrcadle.

Byl to jenom přelud? Jakub se pomalu a opatrně blížil k zrcadlu, jako by se bál toho, co tam uvidí. Teď už nemohl pochybovat. Jeho tvář, která se odrážela v lesklé ploše, byla špinavá. Natáhl ruku a dotkl se zrcadla, pak zase svého obličeje. Dvojník ve stříbrné hladině zrcadla pohyby věrně opakoval. Ze skleněné plochy se na Jakuba díval cizinec se špinavou tváří. Jakub stál jako přikovaný, od té podívané se nemohl odtrhnout. Pak se najednou probral, otočil se a běžel do koupelny. Mýdlo ho zaštípalo v očích, jak si drhl obličej až ho kůže začala pálit. O to víc ho šokoval pohled do zrcadla. Špína na jeho tváři se ani nehnula. Jako by byla srostlá s kůží. Jakub sám nechápal proč, ale najednou se mu chtělo plakat. Kde se vzala ta špína? A proč ji nedokáže umýt?

Stočil pohled k masce, kterou předtím pohodil na postel. „Pod ní se špína schová,“ blesklo mu hlavou.

Pomalu si masku nasadil a vrátil se pohledem k zrcadlu. Viděl jen její hladký usměvavý obličej. Žádná špína. Takže je přece všechno v pořádku. Ale od toho dne se nedokázal s klidem dívat na lidi okolo sebe. Stejně jako on nosili i všichni ostatní v království masky. Ale od toho rána Jakub nepřestal přemýšlet, jestli i oni schovávají pod maskami ušpiněné tváře. Pořád měl před očima svůj obraz v zrcadle. Několikrát se mu v noci zdálo, že sundal masku a jeho tvář byla čistá. Jak byl pak zklamaný, když se probudil a na obličeji mu seděla maska, a taky špína pod ní.

Jakub doufal, že časem na všechno zapomene, ale bylo to právě naopak. Stále častěji si doma masku sundával a sledoval svoji špinavou tvář, někdy zlostně, jindy smutně, nebo s hořkým pocitem bezmoci.