díl 3.- Dveře a zrcadlo
Dveře a zrcadlo
Zavřela jsem oči. Bezbranně a odevzdaně jsem se opřela čelem o dveře. Vůbec mi nevadilo, že se drobné ozdoby postupně otisknou do mé kůže. Plakala jsem. Po tváři mi kanuly horké slzy. Ani jsem se jim nebránila. Tekly jedna za druhou, dva malé pramínky. Kdy jsem plakala naposledy?
Po chvíli se strach a úzkost vyplavily z mého nitra pryč. Měla bych už odejít. Ale kam mám jít? Vím, kam chci jít, ale nevím, jak se tam dostanu. Oči jsem měla stále zavřené, rukama jsem pohladila dveře. Byly studené a hladké. Co to zase znamená? Mám otevřít oči? Utřela jsem si slzy. Nejdříve se mi naskytl rozmazaný pohled na nějakou schoulenou drobnou postavu, jak stojí v otrhaných hadrech v tmavé chodbě.
Když jsem si protřela oči, poznala jsem, že jsem to vlastně já. Dveře se změnily v zrcadlo. Ale bylo to zvláštní zrcadlo. Vypadala jsem v něm jinak, než když jsem se sama na sebe podívala. Ruce mám přece čisté, ale tam v zrcadle jsou celé od bláta a špíny, stejně jako ty hrozné šaty. Oči tam mám prázdné, chvílemi je v nich výsměch, chvílemi se tvářím neúměrně sebejistě. Místo kabelky mám v ruce tašku, ze které vylétají netopýři a havrani. A co že to mám v kapsách? Jsou plné zmuchlaných bankovek a šperků. A proč s sebou nosím tu panenku, co jí chybí jedna ruka?
Najednou začnu v zrcadle něco říkat. Nerozumím slovům, ale očividně se vztekám. Nakonec udělám dlouhý nos. Tak tohle mám být já? Pak se na sebe chvíli mlčky díváme. Musím sklopit oči. Hlavou se mi honí různé myšlenky. Ale ano, ve skutečnosti bych tak nějak mohla vypadat. To jsem si musela přiznat. A pak jsme se na sebe usmály. Tak pěkně a upřímně. A můj obraz v zrcadle se změnil. Zkrásněla jsem. Ulehčeně jsem si oddychla a utřela jsem si dlaní poslední slzy. Jako bych se něčím pomazala po tváři......Ach ne! Moje ruce byly od bláta a špíny, šaty byly jeden odpudivý cár, někde se ozvalo mávnutí křídel a blízko mě zakrákal havran.
