Dančino svědectví
Jako dítě jsem žila ve velký spokojený rodině. Mám pět sourozenců, mamka je učitelka, táta stavař a náš život se nijak nelišil od života jiných lidí v komunistickým Československu. Táta byl v KSČ, ale jen proto, abychom my, děti, neměly problém se dostat na školu, doma ale na komunisty nadával jako všichni. Oba rodiče byli absolutní ateisté, přestože jako děti chodili do kostela, táta do katolického, máma do husitského. Tahle zkušenost je však od Boha spíše oddalovala, než aby mu věřili. Nejčastější odpověď na otázku, jestli je Bůh, zněla: kdyby byl, tak by nedopustil...(dosaďte si sami).
V pubertě jsem začala být se svým životem nespokojená. Bylo mi 15, chodila jsem do druháku na gympl, ve škole jsem byla úspěšná, měla jsem spoustu zájmů, ale nic mě nenaplňovalo. Hledala jsem něco, kde bych mohla jít stále dopředu a pořád by na mě čekalo něco nového. Hledala jsem nějakou jistotu, kterou by nic nemohlo otřást a nikdo by mi ji nemohl vzít. Hrozně mě štvala ta přetvářka, ve které žijeme a toužila jsem prožívat něco, co by bylo opravdové a pravdivé.
Na květnou neděli roku 1986 jsem se "náhodou" dostala na shromáždění křesťanů v Praze. Nevěděla jsem, co se tam bude dít, myslela jsem, že tam najdu pár babiček v kostele, ale skutečnost mě naprosto ohromila. Velká místnost v patře obyčejného činžáku plná mladých lidí a dětí, mile nás přivítali, podali nám ruku, usmáli se na nás...to bylo něco, s čím jsem se do té doby nesetkala. Vzájemně se za sebe modlili- sice jsem nevěděla, co to znamená, ale bylo mi jasné, že to dělají z lásky k sobě navzájem. Úplně hmatatelně jsem cítila, že je mezi nimi něco, co bych chtěla mít taky. Rozhodla jsem se, že se stanu křesťankou, ale nevěděla jsem, jak na to.
Začala jsem chodit do mládeže Cískve bratrské v městě, kde jsem bydlela a tam jsem se ptala, jak se můžu stát křesťankou. "Jdi za Pánem Ježíšem, musíš se s ním setkat"...krásná věta, ale co s ní? Kam mám za ním jít? Jak se můžu setkat s někým, kdo je už pár set let mrtvý? Jeden bráška mi poradil, abych se modlila: "Pane Ježíši, jesli jsi, tak se mi dej poznat" . Dobře, to není těžký, modlila jsem se tak každý večer asi měsíc, ale stále se nic nedělo. Začala jsem z toho být zoufalá. Kdybych neviděla, že ti lidé kolem mě znají opravdu živého Ježíše, asi bych to dávno zabalila. Pak jsem se rozhodla, že to jednou večer zkusím naposledy. Pokud mi Ježíš neodpoví, nechám toho a už ho nikdy hledat nebudu. Pomodlila jsem se tedy stejně, jako jindy a opět Ježíš mlčel. Otevřela jsem si knížku "Dobrodružství za každou cenu", kterou jsem měla rozečtenou a začala číst. V té knize autor sedí v kostele a náhle slyší hlas: "Dnes se musíš ke mě obrátit, jinak bude pozdě." "Ale proč?" "Protože jinak bude pozdě". A já v té chvíli věděla, že ta slova jsou určena mě. Že teď se můžu setkat s Ježíšem, protože jinak bude pozdě. Zavřela jsem oči a chtěla se začít modlit, a najednou jsem viděla svůj život jako film. Viděla jsem všechny okamžilky od dětství až doteď, ale hlavně jsem viděla všechno, co jsem kdy udělala špatného. Úplně mě to vyděsilo. Já, která se vždycky pokládala za tak hodnou a slušnou holku! Najednou jsem viděla všechny lži, podvody ve škole, křivdy, které jsem způsobila, naschvály, které jsem dělala mladším sourozencům, bylo tam všechno. Pochopila jsem, že všechno, co v životě uděláme, někde zůstává, nic není smazáno, ale jednou to vyjde najevo. Bylo mi ze sebe špatně. A pak se stala krásná věc: film se najednou ustřihl, všechno to staré bylo odhozeno pryč a přede mnou byl jenom nový čistý film. Bylo to úžasně osvobozující. Poznala jsem, že Ježíš má moc smazat všechno staré a dát nám nový život. A je jenom na nás, jak ho potom naplníme. Ale taky jsem prožila a pořád prožívám, že On nás v tom nenechá, ale na té nové cestě je vždy připravený nám pomáhat.
Stalo se to před 22 lety. Je to hodně dlouhá doba, a udělala jsem za tu dobu mnoho hříchů. Ale vím, že pokaždé, když to vyznám Pánu Ježíši, znovu všechno smaže a můžu zase začít s čistým filmem. Mám Ho moc ráda a vím, že On má rád mě. Život s Ježíšem je fajn.